Nepomíjivost

 

Co vás inspiruje na tvorbě Vladimíra Kokolii? Ptám se jeho galeristky Jitky Grígerové Sochorové. „Všechno! Obdivuju jeho nezaměnitelný rukopis v kresbě i malbě, hudební a spisovatelské nadání, každodenní cvičení taiči, jeho kuchařské schopnosti, vytříbené chuťové buňky, jeho životní filozofii, ale i jeho pevnou vazbu ke své rodině.“ Jeho asistentka na Akademii výtvarných umění o něm zase často říkala, že „Kokolia je titán“.

 

Přestože je tvorba i osobnost Vladimíra Kokolii dobře přijímaná, neusíná umělec na vavřínech a uvědomuje si, že uznání je věc pomíjivá jako pára nad hrncem. Ve sbírce Magnus Art se nachází stejnojmenný obraz z roku 1991, který mizející obláčky páry zachycuje. Obraz byl jedním z ústředních děl, které Vladimír Kokolia představil na své laureátské výstavě ve Špálově galerii po tom, co se jako první v historii stal vítězem Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 1990 a převzal toto ocenění z rukou tehdejšího prezidenta ČSFR Václava Havla. „V roce 1990 jsem zažíval příšerný frmol. Vystavovali jsme po revoluci všude možně, doma i po světě. Cena byla tedy jen jednou z událostí. Řešil jsem hlavně to, co si obleču, protože jsem neměl žádný společenský oděv. To je ostatně setrvalý stav. Vyhýbal jsem se oficialitám, avšak nad touto naštěstí svítila vysloveně pěkná aura Václava Havla. Těší mě to od té doby tedy trvale. A taky název Ceny po Jindřichu Chalupeckém: jeho Umění dnes mě ve čtrnácti stačilo naformátovat dřív, než tu knížku stáhli z knihoven,“ vzpomíná Vladimír Kokolia.

 

A jak vzpomíná na 90. léta? „Teprve nedávno jsem musel jít do hromad svých archivů a uvědomil jsem si, že to všechno pro mě byl vlastně regulérní a nepravděpodobný úspěch. Úspěch ovšem platí výhradně pro danou dobu, každý včerejší nebo předvčerejší úspěch se bude poměřovat zas jedině dneškem. Ta doba v mé vzpomínce vypadá jako závratné množství práce. Než v druhé půlce devadesátek Praha přišla vlastní vinou o větší část svého kouzla, jsme všichni strašně dřeli, jako bychom měli zrychleně odžít všechen ten život, který předtím nebyl možný,“ připomíná si porevoluční dobu malíř.

 

Vznik obrazu Pára nad hrncem, který patří do sbírky Magnus Art, poté umělec popisuje následovně: „Z prvního patra Špálovky jsem udělal temnou komoru, dovnitř se vzhůru nohama promítala Národní. Spoléhal jsem, že si lidi v šeru domalují obrazy vlastní obrazotvorností. Věřil jsem tehdy, že obrazy existují, i když nejsou vidět. S tím souviselo mé odmítání fotodokumentace jako zbabělosti. Kromě pláten na stěnách jsem tam promítal kamerou obskurou jedny obrazy na druhé. Malba Pára nad hrncem je vlastně jen polovinou obrazu,“ říká Kokolia. „Odražené světlo z druhé poloviny, jakoby světelná lazura, do té první mělo zaklapnout jako poklička. To bylo poprvé, co jsem něco takového zkusil,“ dodává.

 

Mahulena Nešlehová do katalogu k laureátské výstavě Vladimíra Kokolii ve Špálově galerii v roce 1991 napsala: „Přijmeme-li, že uměním si člověk vytváří zcela samostatný, svébytný prostor, který formuje výlučně svou vlastní tvůrčí silou a imaginací, pak umění Vladimíra Kokolii nese v sobě dimenze rozestřené mezi vzdálenými a hlubinnými světy lidské psychiky, mezi existenciálním napětím daným životem člověka a jeho prostředím, mezi prvky pomíjivými a stálými. Mezi složkami emotivními a racionálními.“

 

Avšak už i dříve byl Kokolia popisován jako „expresívní malíř s existenciálním východiskem“. Možná je to právě toto hledání odpovědí na existenciální otázky, které diváky Kokoliova díla tak oslovuje. „Vladimír Kokolia neodmyslitelně patří k nejosobitějším představitelům malířské generace nastupující v osmdesátých letech, jenž nejen v dobách otřesu malbou v devadesátých letech, ale nepřetržitě až do dnešních dní udržuje úroveň tohoto média nadále výsostně na výši,“ psal v roce 2012 Jakub Král.

 

Noviny v 90. letech Vladimíra Kokoliu zase popisovaly jako „moravského kreslíře, grafika, malíře a rockového zpěváka“. Zajímá mne, jak by se popsal on sám. „Cítím se normálně malířem. I když asi malířem určitého typu: toho, co musí obraz UVIDĚT. Nepodceňuji ani vlastní otírání štětce o plátno, tedy malování, ale to je až ten úplně poslední krok – na který někdy ani nedojde. Jinak „umělec z Moravy“, to zní dost strašně, jak v Praze, tak na Moravě. Stejně však zjišťuju, že celoživotně maluju to stříbřité tříštivé světlo, které se vyskytuje v Boskovické brázdě,“ uvádí Kokolia.

 

A co jej kromě rodného kraje ještě inspiruje? „Když jsem si v půlce devadesátek řekl, že se nenechám sežrat tou společenskou hrou UMĚNÍ, začal jsem pracovat na svých „kořenech“. Náhodou se mi pak mezi motivy později objevily i skutečné kořeny stromů. Teď už snad víc než deset let koukám na koruny stromů. Drží mě to asi proto, že koruna je příkladně obyčejná věc, a přitom objekt vzpírající se běžnému uchopení: jak její povrch, tak vnitřek, případně i její odvrácená strana. A když do ní pronikne světlo, je to mazec,“ popisuje podněty k umělecké tvorbě Vladimír Kokolia. „Při malování člověka žene pocit, že je to úplně nanovo. Později z odstupu ty nové věci vypadají náhle logicky a doplňují se se starými,“ uzavírá naše povídání výtvarník.

 

„Fenomenální je v naprosto přesném zhodnocení jakéhokoli uměleckého díla. Jako profesor na AVU vychoval celou řadu vynikajících malířů a grafiků s jejich osobitým projevem, někteří z nich jsou již sami vedoucími kateder pražské AVU a dalších škol po celé ČR. Už jste hovořili s Vladimírem Kokoliou? Tak to udělejte a pochopíte mé nadšení a úctu k němu. Kokolia je vesmír, mistr ve svém oboru!“ píše mi do mailu Jitka Grígerová Sochorová v  roce 2020. Skutečná pára nad hrncem se rychle rozplývá a mizí, zdá se však, že štětcem zachycená pára nad hrncem na obraze Vladimíra Kokolii bude intenzivně promlouvat ke svým divákům ještě dlouho.