Vlajkonoš

 

Přírodní materiály, struktury, lidové kultury, tvorba domorodých národů, chataření, totemy či turistické odznaky a klubové vlaječky. To vše inspiruje tvorbu jednoho z nejrozmanitějších českých umělců naší doby. „Dílo Františka Skály je velice osobní a těžko zařaditelné. Spojuje v jeden celek mnoho často protichůdných vlivů: tragika se mísí s humorem, humor se sentimentalitou, smrtelná vážnost se propadá v nezřízené veselí. Skálův způsob je šťastný: jako by neprožíval krize, nejistotu, rozpaky.“ Tak tvorbu Františka Skály popisovaly články v době jeho vítězství Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 1991.

 

Už v 80. letech byl Skála jedním ze zakládajících členů umělecké skupiny Tvrdohlaví. „Vše vyplynulo tak nějak samo od sebe, a když teď o tom přemýšlím, muselo to být opravdu spojení generačního pocitu, který byl ve vzduchu. Všichni brali umění vážně, ale zároveň tu byl stále humor a nadhled. Za nejcennější pokládám to, že se deset rozdílných lidí donutilo navzájem se poslouchat, diskutovat a přemýšlet o práci druhých. Schůzky byly často velmi dramatické, a dokonce i Péťa Nikl se naučil křičet, aby se dostal ke slovu. Tuto atmosféru vzájemného vyhecování na schůzkách jsem miloval nejvíce. Společné těšení na akce a výstavy. A potom instalace výstav, kdy se věci společně skládaly jako skládačka a najednou se vyjevovaly překvapivé vazby děl na první pohled neslučitelných,“ vzpomíná na Tvrdohlavé umělec, pro něhož ani v jeho tvorbě není nic neslučitelné. Naopak různorodost vnímá jako přidanou hodnotu.

 

František Skála se nikdy nebál objevovat nové oblasti. Na střední škole studoval řezbářství, na vysoké potom animovaný film. Kromě volné tvorby také tančí, zpívá či ilustruje knihy. Jeho filozofií je, že dobrý je nejen každý materiál, ale i všechny jeho formální možnosti. V tomto duchu v roce 1991 vytvořil i tři vlajky popsané římskými číslicemi I–II, III–V, V – VIII. Právě ty jsou nyní součástí sbírky Magnus Art. Proč mají tyto číslice? „Lidé chtějí vše vysvětlit, pochopit rozumem. Mají rádi názvy. Přečtou si, co je na zdi napsáno, hledí, jestli věc svému jménu odpovídá. Neproniknou tak ale blíž k podstatě, spíš zabíjí tajemství. Každé dílo má jiný stupeň vážnosti, výtvarník pracuje současně s několika významovými rovinami. Umění má svět přiblížit, ne ho vykládat,“ mínil v té době umělec. A i když v současnosti přiznává, že je to s uměním složitější, stále s tímto výrokem souhlasí.

 

A co jej ke vzniku Vlajek podnítilo? „Nemohu to říct na 100 %, ale patrně mě inspirovaly firemní vlaječky tohoto tvaru, které byly součástí interiérů ředitelen a novopečený podnikatel v obleku barvy caput mortuum si je přinesl s sebou na obchodní jednání v koženkovém kufříku. Ty moje jsou tak poněkud nestandardní materiálové studie a je možné se dohadovat, jakou strategii firmy reprezentují,“ popisuje inspirační zdroje díla František Skála.

 

Ve stejném roce, kdy se na scéně objevovali tito novopečení podnikatelé a v ateliéru umělce vznikaly Vlajky, získal František Skála jako druhý v historii tohoto ocenění na Pražském hradě Cenu Jindřicha Chalupeckého. „Začátkem 90. let byla úplně jiná situace. Cenu Jindřicha Chalupeckého založil Václav Havel s Theodorem Pištěkem a Jiřím Kolářem jako výraz uznání za Chalupeckého celoživotní práci. Tedy samé osobnosti, kterých jsme si vážili. Cenu předával Václav Havel a laureát se stal čestným členem hradu. Zároveň to byla jedna z prvních možností vycestovat do světa a ještě ke všemu, díky Wendy Luersové, do jednoho z nejkrásnějších míst na světě. Do Headlands Center for the Arts u San Franciska, kam jezdí podle velice přísných výběrových kritérií umělci z celého světa. Od té doby jsem tam byl čtyřikrát, napsal jsem o tom místě knihu a udržuji kontakt s přáteli z té doby. Takže se dá říct, že získání ceny pro mě znamenalo hodně,“ vzpomíná na získání tohoto ocenění její laureát.

 

Stejně rád pak vzpomíná i na dobu 90. let. „Jsem vděčný, že jsem zažil přechod z jednoho režimu do druhého. Díky tomu si plně uvědomuji hodnoty, ale i úskalí nabyté svobody. Všechno bylo možné a daleko jednodušší. Vládla naděje, že se to dá dělat jinak, a celý svět nám záviděl. Bohužel se ukázalo, že nedá. Umělecká scéna byla v té době poměrně jednotná, vycházelo i několik nezávislých časopisů o umění. Od té doby se společnost 10násobně zbyrokratizovala do té míry, že svoboda rozhodování se zúžila na dva extrémy. Držet krok, nebo se ocitnout mimo společnost.“

 

Jak se kromě společnosti od 90. let změnila tvorba Františka Skály? Co jej inspiruje dnes? „S přibývajícím věkem už v mé tvorbě není tolik poťouchlé ironie jako v 90. letech, i když zvednout její stavidla by nebyl problém. Jsem znám spíše objekty a instalacemi založenými na energii a spirituálních vlastnostech materiálů. Teď jsem ale dva roky intenzivně maloval. Tady je základem absolutní svoboda tvorby a nekonečné možnosti malby. Od téměř ilustrativních příběhů přes apokalyptické krajiny, inspiraci kulturami přírodních národů, mimozemské malířské školy, okouzlení kvalitou barvy, morfologií přírodních procesů až po geometrickou abstrakci. Stejně jako u objektů ale vždy hraje důležitou roli samotný materiál. Poslední cyklus je malován důsledně přírodními hlinkami,“ uvádí výtvarník.