Prostor pro hledání ráje

 

Psal se rok 1992 a Michalu Nesázalovi bylo devětadvacet let. Čerstvý absolvent Akademie výtvarných umění ten rok získal Cenu Jindřicha Chalupeckého a zapsal se tak do dějin českého umění přesto, že o sobě v té době říkal, že je „zimní malíř“. Maloval jen v zimě, léta trávil jako prodavač triček. Cena pro něj tedy měla velký význam. „Dotáhla mě dál. Asi bych jinak profesionálně umění nedělal, tak jako většina mých spolužáků,“ uváděl v té době Nesázal.

 

V současnosti Michal Nesázal vzpomíná na získání Ceny Jindřicha Chalupeckého jako na důležitý milník. „Cena mě v roce 1992 vynesla na vrchol dobového kontextu a to pro mne bylo přelomové. Vladimír Kokolia a František Skála, kteří cenu získali přede mnou, jsou skvělí a byl jsem rád, že jsem se tak ocitl v dobré společnosti.“ Nicméně dodává: „Ale hledání vlastní cesty žádné udělené ceny nijak neusnadňují.“ V té době hledala svou novou cestu i československá, nově ustavená demokratická společnost. „Devadesátky byly hodně intenzivní v mnoha směrech a jedna z věcí, které tehdy bylo nadbytek a dnes není skoro žádná, je naděje,“ myslí si umělec.

 

„Počátkem devadesátých let vznikla série entomologických boxů, které jsem koupil v Družstvu invalidů. Do boxů jsem začal dělat své první miniinstalace – uzavřené mikroprostory. Zjistil jsem, že se dá docela dobře pracovat s atmosférou uzavřeného miniprostoru, který umožňuje používat neobvyklé materiály a nacházet tak nečekaná témata. Byla to pro mne taková 3D koláž a byl jsem tímto objevem nějakou dobu naprosto nadšený,“ popisuje Nesázal začátky série, z níž dva boxy patří i do sbírky Magnus Art.

 

„Boxy jsou uzavřené malé světy, do kterých se dá skrze sklo nahlížet. Jsou uzavřené do sebe, je to zafixovaný 3D pocit. Tato forma mezi sochou, kresbou a objektem je pro mě stále aktuální. Fakt, že tyto světy jsou odděleny od okolí, něco jako výřez do reality jiného typu, ukazuje na hlubší význam, který souvisí se zobrazováním vícerozměrné reality, kterou rozvíjím ve své práci dnes,“ dodává v současnosti k popisu děl jejich autor.

 

 

Milena Slavická tyto boxy v roce 1993 popsala v časopisu Výtvarné umění jako „třpytivé, krásné miniaturní stavby z barevných sklíček a kamínků (…) – do krabičky poskládaná a ukrytá krása, taková představa krásy, jakou mívají děti – mihotavá, zářivá, barevná“. Tvorba Michala Nesázala podle ní vycházela z jeho intuitivní víry v ráj a hledání „čisté mysli“. Ráj však souvisí i s jeho odvrácenou stranou, která se promítá i do Boxu č. 3, který se nachází ve sbírce Magnus Art.

 

Dvě fotografie nahých postav jsou přišpendleny pomocí „104 nepřesných střel znemožňujících pohyb těla“, jak dílo popisuje jeho autor. Tyto fotografie se odrážejí na „62 blyštivých anorganických elementech“, bižuterních, pestrobarevných šatonech, které tvoří dno boxu. Druhý mikrosvět ze sbírky Magnus Art nese jméno Svědomí lišky. „Liška (Vulpes, vulpes) běží po králičí srsti. V běhu se vystrašeně dívá na duši králíka, kterého ulovila,“ popisuje dílo Nesázal. Králíkova duše je tvořena dřevěnou vyřezávanou koulí. „Někdy jsme liška, někdy králík,“ dodává výtvarník.

 

Kromě 3D koláží se ve sbírce Magnus Art nacházejí i tři kresby. Miniprostory tentokrát svázané dvěma dimenzemi, ale rozhodně ne běžnými konvencemi. Kresby tenkým černým fixem pokrývají kromě linkovaného papíru, kde se však těchto linií nikterak nedrží, i rozložený pytlík od loupané výběrové rýže. Mezi linkami se po nakresleném poli valí „jakási koule“, jak kresbu na spodním okraji papíru popisuje umělec. Koule má zamračený výraz. Prostor obalu dobře dostupné potraviny zase okupuje pokoj s nábytkem a obrazy. V jednom rohu této nakreslené místnosti sedí na posteli postava s dlouhýma ušima a podobně utrápeným výrazem jako má koule na linkovaném papíře. „Jeho utkvělá myšlenka prostupovala celým pokojem už od rána,“ stojí napsáno na spodní části obalu umělcovou rukou. Psací písmena se přitom míchají s tiskacími stejně tak, jako se strojově natištěné popisy Balírny obchodu Bohumín prolínají s kresbou.

 

Ve stejném roce 1992, kdy Michal Nesázal získal Cenu Jindřicha Chalupeckého a vytvořil výše popsané boxy i kresby, se pustil rovněž do prozkoumávání multimediálního prostoru videa, které připravoval do fyzického prostoru Špálovy galerie. Video bylo na jeho laureátské výstavě sice schované uvnitř galerie, ale vidět je mohli i kolemjdoucí přímo z ulice. „Špálovka v roce 1993 byla jedna z vůbec prvních výstav-instalací u nás a jsem hodně rád, že to video existuje. Hlavním tématem celé instalace byla smrt. Nejen nesmyslnost zabíjení zvířat, ale také jakási mrtvolnost galerijního provozu. V galeriích je vše svým způsobem mrtvé, vytvořené pro ‚ umělou‘, ‚elitní‘ společnost. Život je na ulicích. Proto jsem nechal lidi nahlížet do galerie přes takové okýnko, kde se konfrontovali s vlastním obrazem na televizi. Zamýšlel jsem se skrze to i nad obecnějším tématem vyjevování reality. Nastavíš kamerku a někdo, kdo je reálný na jedné straně, na druhé straně už reálný není. Jeho obraz je vlastně mrtvý. Naproti němu stojí vycpaný vlk, dívají se na sebe, neživý na neživého.“

 

Téma reality a jejího zkoumání je pro tvorbu Michala Nesázala inspirativní až dodnes. „Věřím v možnost uvidět to, co nikdo uvidět nemůže, zkoušet nahlédnout do podstaty reality. Uvidět jako první realitu, která se přede mnou jednoduchou kresbou zhmotní. Dnes jsme na začátku objevování kvantového světa, který prostupuje vším a každým. Kvantová provázanost všech jevů je fascinující. Proto teď dělám tak jednoduché věci, protože skrze ně zkouším ukázat nepoznatelné tajemství reality.“ Dnes už by se výtvarník Michal Nesázal jako „zimní malíř“ nepopsal. „Tehdy jsem ještě netušil, že když už někdo umělcem je, tak je v tvůrčím procesu stále. Jsem tedy umělcem kontinuálním, a to tehdy i nyní.”