Orámované emoce

 

Martin Mainer patří mezi nejpodstatnější osobnosti současné české malby. Objevil se už v 80. letech společně se svými spolužáky z Akademie výtvarných umění na řadě neoficiálních výstav s názvem Konfrontace a zařadil se tak mezi malíře „nové vlny“. Mezi ty, kteří se nebáli spolehnout se v tvorbě znovu na své smysly a emoce.

 

Ve sbírce Magnus Art se od Martina Mainera nachází snové dílo Lodě na horizontu III, které patří podle jeho vlastních slov mezi zásadní trojici děl z té doby. Ty mají stejný námět mizejících plavidel na nezřetelném obzoru, na samém pokraji detailnějšího rozpoznání lidského oka. „Všechny tři obrazy jsem udělal přibližně za tři dny, byl jsem právě na tu krátkou dobu zamilovaný, prostě do mě mocně vrazila láska a ta ty obrazy namalovala. Jak rychle přišla, tak rychle odešla. Lásku nelze zapomenout,“ vzpomíná na tvorbu těchto děl malíř.

 

Expresivnost Mainerových pláten nabitých emocemi a fantazií oslovovala už tehdy i zahraniční kurátory. V roce 1991 se tak dostalo jeho dílo do prestižního muzea v Amsterdamu, což bylo na české scéně přijato s radostí. „Malíři Mainerovi, jenž patří k našim nejzajímavějším postmodernistům, se povedl husarský kousek, o němž by se mělo vědět i doma: do konce měsíce vystavuje v amsterdamském Stedelijk muzeu, které v oblasti prezentace výtvarného umění patří mezi absolutní evropskou, ba i světovou špičku,“ psalo se u nás. Nizozemský časopis jeho dílo na výstavě pak shrnul takto: „Čech Martin Mainer namaloval na desítkách panelů z překližky větší verzi obrazu podle fotografie barokního oltáře španělské katedrály. Oltář se zpola rozplývá a nervy dřeva inspirovaly tvůrce k několika dalíovským extempore.“ Barokní malba Mainerovi byla v té době blízká, nenechal se však svazovat jejími původními pravidly. A tato nesvázanost zaujala i porotu Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 1993.

 

Jako laureát Ceny měl Martin Mainer možnost odjet na studijní pobyt do Headlands v Kalifornii, který jeho tvorbu významně ovlivnil. „Získání Ceny Jindřicha Chalupeckého pro mě znamenalo velkou poctu, ocenění kvality mé práce a hlavně neuvěřitelný pobyt v Americe. Žiju z toho dodnes,“ říká umělec. Na přelomový rok 1993, kdy se Československo rozdělilo, však vzpomíná takto: „Mládí… Byl to opravdu velmi přelomový rok, vše si dobře pamatuji. Rozdělení republiky jsem už tehdy považoval za omyl, dnes za úkladný zlý čin. Účel světí prostředky.“

 

 

Do USA odjel o rok později. Seznámil se tam s americkým psychologem a guru Richardem Alpertem alias Ram Dassem, jehož myšlenky byly inspirovány indickou a východní filozofií a jenž je považován za jednoho z pionýrů zkoumání vlivu psychedelik na člověka. Ten Mainerovo dílo i jeho duchovní směřování silně ovlivnil.

 

Po návratu ze Spojených států vystavoval malíř svá díla v galerii Nová síň a v katalogu k této výstavě na svůj pobyt vzpomínal: „Uvědomil jsem si, že jsem na velkém výletě, který bude trvat tři měsíce, a všechny starosti jsem hodil za hlavu. Od té chvíle se dály věci nádherné i neuvěřitelné, jedna za druhou. Asi se mně podařilo být otevřený, vnímavý a jakoby více přítomný.“

 

Výstava nesla název Výlet aneb do Indie západní cestou, kde se hlavním motivem celého cyklu uvolněné gestické malby stal „rám“. „Většině obrazů jsem namaloval rámy, aby bylo vidět, že jsou to obrazy,“ uváděl Mainer v rozhovoru k výstavě. Základ slova tohoto ústředního motivu pochází od jména hlavního indického boha – Ram. Ten v této návaznosti tak vytváří specifický prostor nejen pro život, ale i pro komunikaci prostřednictvím uměleckých děl. Zarámované příběhy na obrazech tehdy vyprávěly o Mainerových zážitcích z Kalifornie, o tekoucí řece Albion, o architektuře plovoucího hausbótu, o živlu ohně či Buddhovu osvícení. A i když Martin Mainer říká, že se jeho tvorba od 90. let změnila, jeho okolí a zážitky jej podněcují k tvorbě dodnes. „Co tě inspiruje?“ ptám se. „Totéž, co vždy. Život, který žiju. Umění. Smrt.“