Pohyb

 

Jedno z nejskloňovanějších jmen současného umění, Michal Gabriel, patří umělci, jehož sochy hlídají u nás i v zahraničí vstupy do mnoha veřejných i soukromých prostor. Často mají podobu gepardů či koňů, majestátních zvířat, která střeží ducha daného místa. Jako andělé, kteří mi na mysli vytanou vždy, když slyším jméno tohoto umělce. „Zpočátku jsem si neuvědomoval díky ateistické společnosti, ve které jsem vyrůstal, spojení jména s archanděly. Občas mi to někdo řekl, ale to jsem vlastně chápal jako nějaký vtip. Později mi to začalo docházet a jsem rád, že rodiče k příjmení přidali i druhého archanděla. Udělali to kvůli jménu bez tohoto archandělského konceptu a o to jsem radši. Konceptům moc nevěřím,“ reaguje na tyto asociace Michal Gabriel.

 

Jeho dílo se také dá spíše než jako konceptuální popsat jako expresivní, vyprávějící příběhy. Své plastiky vytváří umělec bez počátečního konceptu. A název každé z nich je jen jejím dodatečným označením. „Autorovi jde především o sochu v tradičním smyslu, nikoli o prezentaci vlastní koncepce. Takový přístup je dnes již ojedinělý,“ uvedla kdysi Lenka Lindaurová v článku pro Lidové noviny.

 

I dílo Trojnožka (1991), které je součástí sbírky Magnus Art, vznikalo podobně. „Název je zavádějící, protože jsem nedokázal najít lepší, a zůstal jsem tedy u pracovního popisu sochy. Trojnožka je sice vyřezaná z jednoho kusu stromu, obrácené rozvětvené koruny stromu, ale vlastně mi šlo o to, vyjádřit lehkost náhodně se pronikajících abstraktních tvarů vznášejících se v prostoru, tedy ne o jeden objekt, ale o srostlici protknutých tvarů. To jsem realizoval i v jiných sochách, kde se pronikají schoulené lidské postavy nebo předměty a postavy. Protože jsem ale neměl k dispozici jiný dostupný materiál než dřevo, jsou tyto průniky jednotlivých soch vždy vměstnány do kmene stromu, ve kterém je socha vyřezaná. Ve větším rozměru tak jde o dlouhou, většinou ležící sochu, která působí tak, že může být jakkoli přetočená a nemá žádnou horní nebo spodní stranu. Vždy jsem ale nakonec tu horní a dolní stranu našel a vystavoval potom sochu pouze v této poloze. Postupně jsem se snažil vše významově a tvarově zjednodušovat do pronikajících se jednotlivých geometrických těles. Začala mě zajímat místa průniků dvou tvarů. Chtěl jsem tato místa průniků vyseparovat a osamostatnit. To bylo ale náročné na přesnost a v podstatě nezajímavé pro ostatní. Asi bych v tom ale pokračoval, kdyby se neobjevily počítače a možnost 3D modelování. Tam se průniky tvarů i jejich odečítání staly tou nejjednodušší a nejbanálnější funkcí a já si vše pro sebe rychle vizuálně naplnil. Pochopil jsem také, že tudy nechci dále pokračovat.“

 

V roce 1994 získal Michal Gabriel Cenu Jindřicha Chalupeckého. „Byl jsem tenkrát vyzvaný k tomu, abych se o cenu ucházel, a tak jsem také učinil. Zpočátku jsem si neuvědomoval, co cena znamená, ale potom, co proběhlo předání z rukou prezidenta Václava Havla a začal jsem se připravovat na cestu do Headlands Center Arts v Kalifornii, mi začalo docházet, jakou cenu jsem získal,“ vzpomíná Gabriel. Z doby 90. let si pak připomíná toto: „Vše se hrnulo vpřed se stejnou intenzitou jako nyní, ale kontrast proti temnému a nepohyblivému času, ve kterém jsem za bolševika žil, byl samozřejmě větší a ostřejší. Všechno bylo plné očekávání v pozitivní posun a vůbec mě nenapadlo, co ve společnosti roste spolu s tím.“

 

 

V období získání Ceny Jindřicha Chalupeckého pracoval Michal Gabriel v rámci svého díla kromě dřeva i s bronzem. „Do vosku jsem zamodelovával různé reálné fragmenty i předměty. Ty ve formě s voskem vyhořely i vzápětí byly nahrazeny roztaveným bronzem. Tato idea i činnost zapůsobily i na mé nejbližší okolí. Jedno z mých dětí se v noci s pláčem probudilo ze sna, v němž se mu zdálo, jak chodím a vše měkké proměňuji do bronzu…“ uvedl v katalogu k výstavě Ceny Jindřicha Chalupeckého 1994 Michal Gabriel. V tom samém roce se zase v článku k jeho výstavě ve Staroměstské radnici uvádí, že u vzniku svých děl autor vycházel z myšlenky, že „socha by neměla mít ani vršek, ani spodek a nejkrásnější by bylo pustit ji po vodě a nechat volně plout“.

 

Zajímá mne, zda je tato idea stále něčím, na čem Michal Gabriel staví svou tvorbu. „No nebylo to jen plutí po vodě, to jsem použil jako reálnější variantu plutí v beztížném prostoru ve vesmíru. Tam by ale chyběli diváci. Vůbec jsem nečekal, že se objeví v budoucnosti někdo jako Elon Musk a vyšle do vesmíru svoji, částečně uměleckou instalaci a tu fantaskní představu zreální. Daleko blíže se ale tato idea v současnosti realizuje v oblasti digitálního sochařství a při práci s dematerializovanou sochou ve virtuálním prostoru počítače. V podstatě beztížný prostor tak mám neustále k dispozici. Socha má pouze tvary a nezatížená hmotou materiálu volně rotuje v pracovním prostoru počítače. Tenkrát jsem si to pouze představoval a někdy dost klopotně zaznamenával v kresbách, kterým ovšem chyběla lehkost a množství pohledů, jaké mi dává počítačové zobrazení tvaru převedeného do dat. Vlastně jsem jen dostal nástroj, kterým tu ideu vznášení na hladině nebo rotování sochy v prostoru lépe realizuji.“

 

„Vnímáte tedy, že se změnila vaše tvorba od 90. let?“ zajímá mne. „Samozřejmě, že proměnu vnímám, proměnily se nástroje, materiály a společenské možnosti. Protože jsem v základu procesuální umělec, nechávám sochy a témata růst v souvislostech s možnostmi, které z vnějšku dostávám. To samozřejmě ovlivňuje jak tvary, tak i jednotlivá témata. Jinak si ale myslím, že vnitřně neměním nic a dělám to vědomě a z přesvědčení.“ A tomu, co jej nejvíce inspiruje dnes, říká: „Zajímá mě střet základních archetypálních témat s technickými možnostmi současné doby. Nepolitická aktuálnost propsaná do soch a objektů novými nástroji, které jsou pro trojrozměrné zobrazování k dispozici.“