Technikálie

 

Sochy nemusí být jen statickými objekty, věří Kateřina Vincourová. Proto od svých studií na Akademii výtvarných umění zkoumá obor sochařství, pracuje s velkými i menšími objekty, uvnitř i vně galerijních prostor, ve spolupráci s návštěvníky i bez nich. Stavební hmotou jejích soch je pak často vzduch uvnitř látkové skořápky. Objevuje tak, co je intimní a co veřejné, co je viditelné a co našim očím zůstává skryto přesto, že se jedná o nedílnou součást žité skutečnosti.

 

Na přelomu let 1995 a 1996 vystavovala Kateřina Vincourová své dílo v té době velmi důležité galerii Nová síň. A právě tato výstava jí v následujícím roce pomohla k získání Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 1996. „Barevně dominantní instalace v Nové síni se mi po šedé, gumové Neděli zdá být nejdůležitějším dílem Kateřiny Vincourové, které stvrdilo autorčin talent a definovalo další polohu vizuálního umění v Čechách devadesátých let,“ psal v recenzi výstavy Marek Pokorný. Kromě konceptuální myšlenky za vznikem jejích děl ocenil Pokorný v recenzi i technickou zručnost Kateřiny Vincourové. „V kombinaci s racionálně-technickými dovednostmi se jí zdařilo zábavné, chytré a přesné zpřítomnění jisté umělecké představy.“

 

Cenu Jindřicha Chalupeckého získala Kateřina Vincourová ve svých dvaceti osmi letech jako první žena v té době sedmileté historii tohoto ocenění. „Především si ale myslím, že jde vlastně o ocenění celé mé generace. Nikdy jsem Jindřicha Chalupeckého osobně nezažila a ani jsem se nepohybovala mezi lidmi, kteří by o něm moc mluvili. Je mi to trošku trapné, ale jsem nedovzdělaná, a tak s jeho osobou a dílem necítím vlastně žádnou spřízněnost. Chalupecký zůstává autoritou pro starší generaci, my mladší se zabýváme především věcmi, které žijeme, a z minulosti se k nám dostane především to, co nám je aktivně nabídnuto,“ přiznala se po vyhlášení výsledků v rozhovoru pro Mladou frontu DNES, který vedla rovněž s Markem Pokorným.

 

Plody mé mysli, dílo Kateřiny Vincourové, které se nachází ve sbírce Magnus Art, vzniklo pro laureátskou výstavu v Galerii Václava Špály v roce 1997. „Deset koulí různých velikostí (největší má dva metry) je propojeno a napájeno trubkami z PVC fólie černé barvy. Do celého objektu vniká vzduch z ventilátoru, který je při expozici permanentně v provozu. Instalace zabírá prostor velikosti zhruba 10 × 6 metrů,“ popisuje technické specifikace svého díla autorka. Strohý popis je tak trochu v kontradikci s názvem, který odkazuje k jejím vlastním myšlenkám, k tomu, co je osobní. Monumentální dílo potřebuje ke své existenci energii, vzduch i bystrou mysl. Nemá ambici mít stále pevný tvar a objem a zajistit si tak věčnost, jako tomu bývalo u sochařských děl dříve. Po vypuštění usíná, aby při každé nové instalaci mohlo znovu ožít. Na novém místě, v novém kontextu.