Velká 90. léta

 

Jiří Příhoda žije jednou nohou v České republice, druhou ve Spojených státech. Jednou rukou tvoří prostorové instalace a intervenuje do architektury, druhou pracuje postprodukčně s různě dostupnými videomateriály. Nebojí se velkých rozměrných projektů ani menších instalací. Baví jej modelovat lidské vnímání. Odkazuje na minulost i budoucnost a rovněž kurátorsky představuje tvorbu dalších umělců své generace.

 

S médiem videa v těsném spojení s instalací pracoval Jiří Příhoda už v posledním desetiletí minulého století. Ve sbírce Magnus Art se od něj nachází dílo Velká 30. léta. Sestává ze záznamu pádu vzducholodě ve 30. letech minulého století a hliníkového plátu 1 × 2 metry. Co jej inspirovalo k tomu využít video z tohoto neštěstí pro své dílo?

 

„V době vzniku díla v roce 1994 jsem se snažil porozumět tomu, kde jsou kořeny toho odpudivého totalitního systému, kterého jsme se tehdy před pár lety zbavili. A 30. léta 20. století, kterými jsem se zaobíral i ve své práci napodobenin chrličů v životní velikosti z manhattanského mrakodrapu Chrysler Building po své první návštěvě USA, mi vyšly jako ty, kdy to všechno začalo, a to po celém světě. Pro realizaci Velká 30. léta byl důležitý fenomén technický – v tomto roce byly poprvé k mání videoprojektory, sice ve srovnání s těmi dnešními velmi nekvalitní a strašně drahé, ale to, že bylo možno na libovolný povrch a kdekoliv promítat video, bylo pro mě rozhodující. Vedle několika obsahových rovin promítaných dokumentárních záběrů explodujícího Zeppelinu při přistání v New Yorku mě také zajímalo, jak expresi promítaného obrazu změní to, že jej nepromítáte na bílé plátno, ale na masivní kus duralového plechu, jen minimalisticky opřeného o stěnu místnosti. Konstrukce Zeppelinu byla právě z duralu…“

 

Léta 90. byla dobou, na kterou Jiří Příhoda rád vzpomíná. „Těžko se ubránit intenzivně pozitivnímu vzpomínání na 24. až 33. rok mého života, kdy bylo možné užívat všechnu tu svobodu demokratické společnosti, ale ještě ne pod jhem tvrdého kapitalismu. Bylo to jakési mezidobí, meziprostor mezi tím, co bylo v tom minulém světě, a tím novým dnešním,“ říká umělec při našem retrospektivním rozhovoru na toto téma. A dodává: „Snad se v dohledné době dočkáme nějaké důkladné rámcové studie tohoto období na umělecké scéně a časem vynikne odlišnost a intenzita této dekády od všeho před a po ní. Ale možná si to vše pouze idealizuji, protože stárnu, a vám, jež jste tuto dobu nezažila, to bude znít libě.“

 

V roce 1997 získal Jiří Příhoda Cenu Jindřicha Chalupeckého. Co pro něj toto ocenění znamenalo? „Dozvěděl jsem se to prostřednictvím faxu, který byl zaslaný na poštu někde na okraji města Reno v Nevadě, a měl jsem samozřejmě radost. Co to do důsledků znamenalo, mi došlo až pár roků poté, kdy jsem se z různých důvodů nemohl dále profesionálně věnovat umění. Získání ceny mě však pořád zpětně vtahovalo do světa umění. Například jmenováním do komise udělující cenu. Tak jsem mohl ovlivnit, že cenu dostala Markéta Othová či Jiří Mančuška. Avšak nepovedlo se mi to ‚vyhádat‘ pro Krištofa Kinteru o jeden hlas.“

 

V rámci laureátské výstavy ve Špálově galerii změnil Jiří Příhoda dispozici prostoru a nazval celou výstavu Blíže k ulici. „Myslíte, že je důležité umění přibližovat více běžné ‚ulici‘?“ ptám se. „Ze snah přibližovat umění ‚ulici‘ jsem již vyrostl, ale jsem rozhodně pro to, aby dobré umění bylo zadarmo přístupné každému, kdo o něj projeví zájem – to považuji za povinnost státu a děkuji každému, kdo tak činí ze svých soukromých prostředků. I já sám jsem se snažil přispět se svou troškou do mlýna a ve vesnici nedaleko Litomyšle, kde mám své studio, ve své sochařské architektuře Archa jsem představoval sousedům to nejlepší ze současného českého umění mých ‚slavných‘ generačních souputníků. Název mé laureátské výstavy ve Špálovce Blíže k ulici byl myšlen doslovně. Za skleněnou uliční výlohou galerie jsem postavil kopii interiérů přízemí a prvního patra tak, že měly jen třetinovou hloubku skutečného interiéru galerie. Při pohledu z ulice, protože z ulice do galerie koukáte přes sklo, které znesnadňuje prostorovou recepci, v prvních třiceti sekundách nepoznáte, že hloubka prostoru galerie byla třikrát mělčí, tedy totálně zdeformovaná. Většina lidí se nedívala dostatečně pozorně, a ne více než těch třicet sekund, tak to nepoznala a myslela si, že se v galerii nic neděje, protože je při pohledu z ulice prázdná. Ti odvážní, kteří přesto otevřeli dveře galerie a vstoupili, se tak ocitli za rubem zdí ‚blíže k ulici‘ přestavěného interiéru galerie. Jsem si vědom, že rozhodně tento projekt neusnadňuje přiblížení umění ulici, ale zkoušet to musíme. Myslím si ale na druhou stranu, že se v 90. letech nikdo tak důsledně nedotkl tématu prázdna, tak důležitém od 60. let minulého století. Tedy jeho iluzi – při pohledu z ulice prázdná galerie, při vstoupení do galerie ale zjistíte, že galerie je zaplněná fyzickou konstrukcí iluze zvenku viděné prázdnoty.“

 

Na otázku, zda se jeho tvorba od 90. let změnila, Jiří Příhoda odpovídá, že ano i ne. „Ve vizuálním umění je ve velké většině období mezi 20. až 35. rokem života autorky či autora to nejdůležitější. V té době dochází ke generačnímu ukotvení, dobovým vlivům, umělec si projde nejrazantnějším vývojem a najde svůj jazyk či formosloví. To pak dále rozvíjí, či ne. Více než polovina umělců skončí, protože není, co více říci, nemohou se tím uživit. Já jsem po svém 36. roku života na více než dekádu výrazně zvolnil, až skoro úplně přestal dělat umění. Nyní mě to hodně mrzí a považuji to za jedno ze svých největších pochybení. O to více jsem se v této právě končící dekádě snažil posunout někam dále, mnohdy k podobnému jazyku jako v 90. letech, obsahově však jiném,“ uzavírá naše povídání výtvarník.