Připomínky

 

Výrazný český výtvarník Jiří Černický je známý pro své neutuchající hledání vhodných výrazových prostředků. Nebojí se míchat témata, která jsou nasnadě s překvapivými motivy a novým zpracováním. Nezalekne se setkání vysokých, vznešených myšlenek s těmi „nízkými“. Je mistrem svébytných gest, humoru i otevírání témat, před kterými společnost přivírá oči.

 

Už na začátku svých studií na Akademii výtvarných umění na přelomu let 1993 a 1994 byl Jiří Černický v novinových článcích popisován jako novodobý mesiáš na základě svého díla Slzy pro Etiopii. Autor v rámci tohoto díla nasbíral do kontejnerů umístěných v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem slzy místních obyvatel. Poté se vydal na strastiplnou měsíční cestu po Africe, aby tyto slzy na konci svého putování osobně předal představenému kláštera v etiopském městečku Lalibela. Přestože do tohoto díla vložil i část své tělesné zkušenosti, popis mesiáše Jiří Černický odmítá. „Jako mesiáš se může cítit jen pomatenec,“ říká.

 

Později se do povědomí veřejnosti zapsal umělec dílem První sériově vyráběná schizofrenie z roku 1998. V rámci něj nechal vyrobit motocyklistické přilby, jež byly stylizovány do výrazu vyděšené postavy na slavném obraze Edvarda Muncha s názvem Výkřik. Ve stejném roce získal Jiří Černický také nejvýznamnější ocenění pro mladé umělce do 35 let – Cenu Jindřicha Chalupeckého. Co pro něj toto ocenění znamenalo? „V první řadě, že jsem cenu dostal přímo od Václava Havla. A samozřejmě to pro mě byla čest, protože ji vnímám jako prestižní,“ říká výtvarník. Na dobu 90. let přitom vzpomíná jako na „dobu velice otevřenou a docela entuziastickou. Běžně jsme tenkrát jezdili vystavovat na Západ, protože byl o východní Evropu větší zájem.“.

 

Z roku 1998, kdy Jiří Černický ocenění získal, se ve sbírce Magnus Art nachází dílo Výbuch. Jedná se o lampu, která má tvar dobře známého „hřibu“, který vytvoří po své explozi atomová bomba. „Je to vyjádření distance mezi tím, co je mediálně vzdálené, jako by se nás to netýkalo, i když to má na nás zjevně vliv. Jde o vizualizaci virtuálního obrazu, který je velmi samozřejmě nebezpečný, ale ve formě bytového designu pouze podtrhuje a podněcuje naše pohodlí v osobním azylu bytu a tak nás falešně ukolébává,“ popisuje dílo jeho autor.

 

Další dílo ze sbírky Magnus Art od Jiřího Černického nese název Luxus smutku a je o dva roky mladší než Výbuch. Jedná se o fotografie sošky ženy na kapotě auta. Postava je umístěna tam, kde většinou bývá znak automobilky. K tomuto dílu umělec uvádí: „Inspirovala mě moje žena. Velmi jsem ji miloval a stále miluji. Tenkrát jsme se pohádali a mně jí bylo líto, tak jsem ji udělal jako nahou sošku na kapotu luxusního auta. V podstatě coby princeznu nebo vílu, která se stydí, vystavena všem na očích. Mám rád popis toho stavu jako symetricky (kontrolovaně) šíleného.“

 

„Jak se změnila vaše tvorba od 90. let? Co vás inspiruje nyní?“ ptám se. „To je na román. Některé funkční aspekty z devadesátek stále používám, protože mám pocit, že jsou stále aktuální. Třeba onu konzumní sakralizaci věcí. V kapitalismu to bude aktuální stále. Také angažovanost vnímám jako velmi důležitou, a tedy i nutnou. Samozřejmě estetické ekvilibristiky se neustále mění, aby působily aktuálně pro dobu, ve které se zrovna nacházíme,“ odpovídá Jiří Černický.