Nebýt neviditelný

 

„Jak dopadl jedenáctý ročník Ceny Jindřicha Chalupeckého, vědí skoro všichni, tedy i lidé, kterým je běžně výtvarné umění ukradené asi podobně jako krucifix muslimovi,“ napsal Petr Volf v roce 2000 do Reflexu. Tehdy byl totiž během instalace finálové výstavy budoucí laureát Ceny vykázán z Národní galerie ochrankou. David Černý se na to zavázal, že tam už nikdy nevstoupí, dokud bude Milan Knížák ředitelem. Ocenění si pak z rukou Václava Havla převzal na ochozu před Veletržním palácem. 

 

Okolo Davida Černého a jeho díla se však vždy vedly kontroverzní diskuze. Nikdy se nebál jít s kůží na trh. A zejména v 90. letech patřil k nejviditelnějším umělcům u nás. Jeho nejznámější projekty z té doby hezky shrnul v rámci článku k Černého vítězství Chalupeckého ceny Marcel Fischer. „Samostatně příliš nevystavuje, ale s jeho pracemi jsme se mohli potkávat celá devadesátá léta. A to v doslovném slova smyslu, protože se nejčastěji vyskytují ve veřejném prostoru. Počínaje kráčejícím trabantem na Staroměstském náměstí, který dnes zdobí zahradu německého velvyslanectví jako připomínka pražského exodu Honeckerových poddaných, a na růžovo přebarveným tankem a konče dvěma těžko přehlédnutelnými počiny letošního data – svatým Václavem, trůnícím na břiše svého pošlého oře, dnes zavěšeným v pasáži Lucerny, a černými batolaty, z nichž jedno, s čárovým kódem místo obličeje, klečí před palácem Kinských a další lezou po žižkovské věži.“

 

Mezi důležité projekty z 90. let lze zařadit i sérii Kits (Skládačky), která vznikala už v roce 1993, za doby jeho studií na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Jedná se o artefakty připomínající dětské plastikové stavebnice, z jejichž součástí lze po vylámání z obalu složit popsaný objekt na obalu. V téměř životní velikosti by si tak majitelé jednotlivých částí série měli být schopni složit Adama a Evu, rockovou hvězdu, umělce, kurátora nebo Ježíše Krista. Právě poslední zmíněný „kousek“ patří do sbírky Magnus Art. „V Kitech se objevuje Černého oblíbená hra s měřítkem i útok na klasické umění,“ psali novináři už v 90. letech, kdy jednotlivé části série vznikaly. Kromě sbírky J&T Banky vlastní další díly celkové „skládačky“ i významná muzea jako například Museum of Modern Art v San Diegu. 

 

Černého díla už v té době začala rezonovat i v rámci zahraničních institucí. Po získání Ceny Jindřicha Chalupeckého se možnosti vystavovat a prodávat díla do zahraničí ještě zvětšila. „Pomohl mi pobyt v San Francisku, který byl součástí Ceny Jindřicha Chalupeckého. Tam se o mě starali a na své vernisáži jsem dostal několik nabídek. Lidé se na to sami napíchnou a kolotoč informací začíná fungovat sám o sobě… Na Západě se ale cítím dost drsně znevýhodněn. Pro lidi na Západě jsou naše poměry nepochopitelné. Mne jako umělce neberou jako nějakou raritu nebo exota, moje věci jsou obecně srozumitelné a přístupné – jsou to symboly a ikony, které upoutají okamžitou pozornost. Nikdo ale nechápe, že tady nefunguje vůbec nic,“ postěžoval si však v té době David Černý na spolupráci s českými galeriemi. 

 

Možná měl v živé paměti i aféru s ředitelem Národní galerie Milanem Knížákem v rámci finálové výstavy Ceny Jindřicha Chalupeckého. „Knížák nemohl udělat Černému větší radost, ba ani službu. Kdyby se ovládl, mohlo být všechno jinak a s největší pravděpodobností by vyhlašování Chalupeckého ceny proběhlo za skromné pozornosti médií. Jenže on se neovládl, protože talentovaný autor, jenž svou proslulost založil mimo jiné na extrémní viditelnosti svých věcí, si umínil, že jeho dva deformované automobily budou viset ve druhém podlaží dvorany paláce, a ne v prvním či pátém, jak chtěl ředitel. David Černý jako neústupný umělec trval na svém. Milan Knížák jako tvrdý ředitel též,“ popsal pro Reflex celou událost Petr Volf. Knížák měl pocit, že by tak byl Černý oproti dalším finalistům zvýhodněn.