Nové významy

 

„Práce nedávného laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého Tomáše Vaňka ve Veletržním paláci v Praze, parafrázující Josefa Ladu, jsou na žádost Ladových dědiců zakryty závěsem,“ popisovaly „skandál“ v rámci finálové výstavy Tomáše Vaňka v roce 2001 noviny. Právě parafráze vizuálně silně zakořeněných motivů do našeho podvědomí však dílo aktuálního rektora Akademie výtvarných umění charakterizuje. 

 

„Vzhledem k tomu, že tvůrčí přínos pana Tomáše Vaňka je v mnoha případech pouze v doplnění postav z děl Josefa Lady o pohlavní orgány či sekundární pohlavní znaky, je zřejmé, že takové užití hrubě snižuje hodnotu díla Josefa Lady jako jednoho z nejvýznamnějších českých malířů dvacátého století,“ uvádělo se tehdy v žádosti sepsané právníky dědiců Josefa Lady. „Dědicům vadilo, že je Vaněk předem neoslovil. Jestli se díky Vaňkovi Ladova hodnota snižuje, by bylo téma na jemnou právnickou diskusi. My jsme se jeho práce rozhodli zakrýt, protože se do takového sporu pouštět nemůžeme,“ reagoval brzy poté na zvídavé otázky novinářů Kamil Nábělek z Národní galerie. A Tomáš Vaněk k celé záležitosti uvedl: „Dědicové mi napsali ultimativní dopis, že budu-li to dále šířit, tak na mě podají žalobu.“ A vzápětí dodal. „Už by se to nemělo objevit ani v katalogu. To mě štve. Národní galerii ale chápu, ta opona mě docela baví. Možná na to připravím nějakou reakci, ale všichni mi říkají, že právně nemám šanci. Nemám na právníky peníze. Potřeboval bych Ally McBealovou,“ zmínil Tomáš Vaněk s odkazem na postavu právničky ve slavném americkém seriálu. 

 

K celé záležitosti se však začala velmi brzy prostřednictvím mediálního prostoru vyjadřovat i odborná veřejnost, která se vůči žádosti Ladových dědiců ohradila s tím, že možnost citovat, parafrázovat a inspirovat se dílem jiných umělců je ve výtvarném umění klíčová. „Také surrealisté včleňovali do nových kompozic například části reprodukcí xylografických ilustrací z 19. století. Dílo Jiřího Koláře by zřejmě vůbec nemohlo vzniknout, kdyby se nesměly v novém kontextu citovat prvky z jiných uměleckých děl,“ psal do Lidových novin Jiří Machalický. „Ve skutečném umění nikdy nejde o znevažování práce někoho jiného. Jde spíš o to, aby se ukázala v novém světle, aby se objevily její odlišné hodnoty ve vztahu k současnosti. Citace je mnohem čestnější než zastřené vykrádání principů, které někdo už dávno objevil,“ dodal Machalický.

 

„Vaněk v reakci na české moderní mýty a legendy využil kresby Josefa Lady pro vlastní konceptuální feérii. Jeho perzifláž můžeme vnímat jako pouhou hříčku, ale i jako úvahu o ‚bezpohlavní‘, neerotické, pohádkové sebeprojekci českého národa či češství. Klíčem k Vaňkovu dílu přitom nejsou konkrétní kresby, ale autorská idea. Tedy rámec, v němž Ladovy obrazy vystupují v roli všeobecně přijímaného ‚duchovního vlastnictví‘,“ objasňoval veřejnosti smysl celého díla Marek Pokorný. Opona z výstavy sice nakonec nezmizela, ale Tomáš Vaněk a jeho tvorba se tak hluboce zapsala do povědomí nejenom české umělecké obce. 

 

 

 

 

Kromě parafrází na jiná umělecká díla tvořil na přelomu tisíciletí Tomáš Vaněk i takzvané participy – sprejem přenášené motivy šablon na různé povrchy galerijního či veřejného prostoru města. Všech 64 listů ze Vzorníku číslo 01 se pak později dostalo i do sbírky Magnus Art. „Participy užívají symbiózních a parazitních norem a vztahů ve smyslu napojení se na něco, co je zaběhnuté, dané, okoukané a stojí tak na okraji dennodenního vnímání,“ popisuje jejich vznik Tomáš Vaněk. Co tím myslel? Různé nápisy, čísla, zcela amorfní či naopak velmi konkrétní tvary rtů, pistole či televizní obrazovky. Jednotlivých prvků, které nás často neznatelně obklopují, motivů, které stojí na hranici našeho pozorování, přesto silně ovlivňují naši vizualitu a vnímání světa.

 

„Zdál se mi sen, že se laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého vybíral z písmenkové polévky. Vítězem se stal ten, jehož jméno se dalo složit z těstovin plovoucích v náhodně uvařené polévce. Co by na to řekl Freud?“ napsala si do deníčku Lenka Lindaurová během finálové výstavy ve Veletržním paláci v roce 2001. Ten rok Cenu získal Tomáš Vaněk. Co by na ten sen řekl on? Domnívám se, že by se mu líbil. Písmena volně plující výživnou tekutinou ovlivňující dění světa. Za běžných okolností zanedbatelné prvky, kterým je najednou přiřknut zcela nový a podstatný význam. 

 

 

text Anna Pulkertová