Mimo hlavní proud

 

Cykly, série černobílých fotografií, zachycující zdánlivě obyčejné situace, zátiší, scenérie, postavy. Markéta Othová byla se svou tvorbou výraznou uměleckou osobností už v 90. letech. Cenu Jindřicha Chalupeckého si odnesla však až v roce 2002, jako druhá žena v historii tohoto ocenění. Co ji tehdy k tvorbě podněcovalo? „Inspirací, nebo spíše motivací pro mne byla tehdy touha po normálním životě,“ odpovídá na mou zvídavou otázku umělkyně. 

 

„Co pro vás znamenalo stát se laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2002?“ ptám se dál. „Trochu jsem se styděla. Styděla za to, že jsem soutěžila, i za to, že jsem byla vybrána. Měla jsem tím pádem pocit, že jsem vstoupila do mainstreamu. Ale v ten samotný den vyhlášení vítěze jsem se radovala. Bylo to v Brně, byl tam táta, měl radost a já taky,“ říká Markéta Othová.  

 

V roce 2002 byla porota CJCH poprvé mezinárodní. Laureátku mezi finalisty zvolily takové osobnosti jako historička umění a pravnučka T. G. Masaryka Charlotta Kotíková z Brooklynského muzea či tehdejší ředitel birminghamské Ikon Gallery Jonathan Watkins. Na otázku, zda umělkyně vnímá jako důležité, aby poroty uměleckých soutěží sdružovaly osobnosti z různých zemí a různých kontextů, odpovídá Markéta Othová takto: „Ano, je to důležité. Vážila jsem si tehdy toho, že mi cenu nedali kamarádi.“

 

V rámci finálové výstavy v Domě umění v Brně, kam se cena ten rok v rámci decentralizace přesunula, představila Markéta Othová 12 fotografií z cyklu Návrat (Paní na procházce s psíkem). „Jako by ztvárňovala smutek, životní prázdnotu, osamocení,“ psal tehdy Petr Volf do Reflexu. Rozfázovaný pohyb paní se psem na vodítku je ústředním motivem černobílých snímků. Paní však nejde po chodníku jako někteří další kolemjdoucí, ale prochází se po hlavní ulici, bez strachu z aut, bez strachu z toho, co si druzí pomyslí. Jde svou cestou. Osamoceně, otázkou však zůstává, zda opravdu smutně a vyprázdněně.  

 

 

Nevyřčené otázky i jejich odpovědi se prolínají celou tvorbou Markéty Othové. Z roku 2002 pocházejí i dvě minisérie fotografií, z nichž ani jedna nemá název, obě však patří do sbírky Magnus Art. „První série Bez názvu obsahuje dvojici fotografií, jedna je celá pokrytá černou barvou a uprostřed je ponechaný kruhový průhled na malý domeček, jako bychom se na něj dívali dalekohledem. Druhá fotografie má stejně velký kruh, na stejném místě, jen začerněný. Důležité je, že to, co jedna fotografie skrývá, není to, co druhá vyjevuje. To, co je na jedné začerněno, není to, co je na druhé odkryto. Vyjadřovalo to přesně můj tehdejší stav. Mám tu dvojici ráda, líbí se mi ten malý nádražní domeček v kolečku, nádražní umístěný zcela mimo nádraží. První fotka je z Paříže, druhá z Verony,“ odhaluje vznik těchto děl Markéta Othová. Druhá dvojice fotografií Bez názvu, podle své autorky „vyjevuje jen tako takový malý denní okamžik, zachycený ve dvou fázích, někdo někam jde a najednou někomu zamává. Nevím, kdo to tehdy šel, ale vím, komu mával.“.

 

Být v hledáčku fotoaparátu obklopen tmou, vykořeněný. Nebo naopak být černou dírou uprostřed každodenního ruchu města. Být paní se zvířecím přítelem na cestě proti všem pravidlům. Či jednou z neznámých dívek mávající kdovíkomu. Co se během těch téměř 20 let v tvorbě Markéty Othové změnilo? „Změnilo se skoro všechno, jak to bývá. Ta touha, která mne vede, je jiná, i když trvá. Zdá se mi, jako bych více popisovala, co se děje, než, jako dříve, skrze fotky toužila po tom, aby se něco stalo.“

 

 

 

text Anna Pulkertová