Znehybněná vyprávění

 

„Pěchoučkův talent: vyprávět silný příběh,“ psal Tomáš Pospiszyl v roce 2003 do časopisu Týden. Ten rok právě Michal Pěchouček získal Cenu Jindřicha Chalupeckého. Mezi konceptuálními díly ostatních finalistů zaujala porotu jeho malířská tvorba, ve které komise oceňovala zejména „hluboké napětí často zakotvené v českém smyslu pro absurditu“.

 

„Myslíte, že existuje něco jako český smysl pro absurditu? A jak se případně podle vás projevuje?“ ptám se jednoho z našich nejvýraznějších výtvarníků. „Umění obecně často uniká rozumovému chápání. Je stejnou měrou reálné i absurdní. Máme se v umění rozplynout, nebo před ním utíkat? Zřejmě otázka na Věru Chytilovou, Miloše Formana, Bělu Kolářovou či Spejbla a Hurvínka,“ odpovídá Michal Pěchouček.

 

Pěchouček nezmiňuje tato jména náhodně. Právě filmové vyprávění je něčím, co silně ovlivňuje jeho tvorbu a inspiruje jej. V rámci finálového projektu k Ceně Jindřicha Chalupeckého představil cyklus pětadvaceti realistických maleb s názvem Sběratel. Jedná se o jakýsi malovaný film, o několik vystřižených a zastavených scén, kdy každá vypráví svůj díl příběhu. K malbám poté vytvořil video. V něm výtvarník ukazuje jednotlivá díla s hudbou z Hitchcockova filmu Psycho na pozadí. Právě odkazy na Hitchcockovo dílo se objevovaly v té době v tvorbě Michala Pěchoučka častěji. „To je můj velký vzor. Uvědomuji si, že je to strašně módní tvůrce. Neustále se o něm vedou diskuse a v galeriích ho často citují umělci, ale nemůžu si pomoci. Zatím je mi možná daleko bližší než kterýkoli z malířů. Do jisté míry ho vnímám jako nejlepšího výtvarného umělce 20. století,“ uvedl Pěchouček v rozhovoru pro Lidové noviny potom, co se stal za svůj finálový projekt v roce 2003 laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. 

 

 

 

 

Ptám se, zda mu Hitchcock a jeho dílo takto imponuje dodnes. „Já jsem toho tenkrát napovídal. Hitchcock je konstantou inspirativní nakažlivosti i nedorozumění, dovedl do extrému takzvanou čistou kinematografii a zároveň nebyl brán pro svoji lidovost zcela vážně, což mi imponuje. Ale že by byl nejlepším výtvarným umělcem, to asi ne. Pokud jde o parametry současného umělce, tak je mi prostě někdo sympatický a vzhlížím k němu nejen kvůli jeho práci, ale i jeho postojům. Momentálně mne dost fascinují výsledky, kde je v zajímavém konfliktu neumětelství a pronikavý intelekt, třeba některé práce malíře a hudebníka Ivana Mládka,“ odpovídá umělec o 18 let později.

 

V již zmiňovaném rozhovoru pro Lidové noviny v rámci výhry Ceny Jindřicha Chalupeckého Michal Pěchouček přiznal: „Lhal bych, kdybych řekl, že jsem o ní před rokem či před dvěma nesnil.“ A v současnosti k tomu, co pro něj získání CJCH znamenalo, dodává: „Několik věcí, spíše pozitivních. Kromě povzbuzení do další práce i uklidnění mých rodičů, že jdu po správné cestě a mohou na mne být ještě více hrdí. V neposlední řadě jsem začal pátrat po tom, kdo je Jindřich Chalupecký a jaké je jeho dílo, což je sám o sobě hezký příběh.“ V knize MEZERA však Lenka Lindaurová vzpomíná, že největší rozruch v té době udělení Chalupeckého ceny způsobilo v léčebně dlouhodobě nemocných, kde Michal Pěchouček pracoval jako sanitář. „Jeho pacienti se doslechli, že v rámci ceny odjede do Spojených Států a báli se, že se o ně nebude mít kdo starat,“ píše v publikaci Lindaurová.

 

 

 

Možná právě zkušenost s působením v léčebně Michala Pěchoučka inspirovala k vytvoření obrazové série s názvem Chodba, která se později stala součástí sbírky Magnus Art. „Michal Pěchouček s nadhledem nad vlastními technickými možnostmi sáhl po křídách. Modely vybíral mezi svými známými, ale občas je také potkal na ulici a ‚poznal‘ je. Navlečení do pyžam, uniformních a asexuálních jako andělské řízy, upřeně hleděli na diváky do prostoru galerie z předsíní a chodeb, na které se v pyžamu většinou nevychází. Napovědět by nám mohly přinášené předměty. Svatí jsou zobrazováni s atributy, které dokládají jejich totožnost tak, že napovídají určitou činnost nebo okolnosti jejich mučednické smrti. Kluk s kanystrem v české krajině druhé půlky minulého století? Nehybnost, strnulost, která obecně charakterizuje Pěchoučkovy figurální kompozice, je při prvním setkání tváří v tvář na místě,“ hlásal text k Pěchoučkově výstavě v roce 2004. Co k Chodbě říká on sám? „Inspirovaly mě drobné platonické lásky.“

 

„A co vás inspiruje dnes? Co se ve vaší tvorbě změnilo během těch skoro 20 let?“ zjišťuji. „Ztratil jsem sílu a odhodlání pracovat sám. Takže jsem opustil to svoje galerijní monodrama, prostě proto, že jsem to mohl udělat. Potkal jsem totiž pár lidí, se kterými se silně protínám (skoro každý den!) na pracovních i osobních rovinách. Po divadelní etapě se zase scházíme v ateliéru. Připadám si dnes jako začínající umělec a cítím se mnohem lépe,“ odpovídá upřímně Pěchouček. A jak vzpomíná na dobu přelomu milénia? „Byl jsem mladší a nešťastnější.“

 

 

 

 

text Anna Pulkertová