Jiné světy

 

„Mančuška má navíc dobré vyhlídky na úspěch ve světě,“ psalo se v novinách poté, co Ján Mančuška v roce 2004 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého. V té době totiž už byl jako jeden z mála českých výtvarníků zastupován prestižní zahraniční galerií. „Dřív jsem se živil kašírováním kulis na hollywoodských filmech, které se u nás točí, a vydělané peníze dával do své tvorby. Tak to dělá většina výtvarníků,“ vzpomínal v té době Ján Mančuška. 

 

Pak se však dostal na stáž do New Yorku, v rámci které oslovil Andrew Kreps Gallery. Majitele galerie jeho tvorba zaujala a rozhodl se Mančušku zastupovat. To byl úspěch, který se českým umělcům povede jen zřídkakdy. „V Americe nemusíte mít známé jméno jako jinde, aby se vaše tvorba prodávala. Sběratelé důvěřují známým galeristům,“ popisoval Mančuška v rozhovoru s Petrem Třešňákem specifika amerického trhu s uměním. 

 

Ten rok, co získal zahraniční galerijní podporu, se stal Mančuška také laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, ve které byl finalistou již podruhé. „Ján Mančuška vytváří instalace, kde jsou základním motivem architektonické prvky. Rozsáhlé a perfektně provedené projekty používají fragmentů skutečného nábytku, absurdně přetvořeného a bizarně nefunkčního. Jiné jsou vlastně ‚kresbami‘ na zdi uskutečněnými z různých netradičních materiálů. V několika současných projektech používá video a technologii přímé projekce. Nejdůležitější je však Mančuškova práce s prostorem, který přetváří a destabilizuje jedinečným způsobem,“ popisovala Mančuškovu práci v katalogu k finálové výstavě v roce 2003 předsedkyně poroty CJCH Charlotta Kotíková. Krátce po získání Chalupeckého ceny v roce 2004 pak Lenka Lindaurová do Mladé fronty psala: „Mančuška se věnuje tvorbě simulující poněkud podivné české kutilství. Z různých neadekvátních předmětů staví nové kompozice i celé interiéry. (…) Cena pro nejzajímavějšího umělce do pětatřiceti let snad nikdy nebyla udělena podobně ‚těžkému‘ umělci. V lepším případě vystavuje něco na způsob nepoužitelného nábytku nebo nápisů na zdi. Jeho cílem ale je, abychom lépe vnímali svět kolem sebe.“ 

 

 

 

Svět kolem sebe zaznamenával Mančuška už i dříve. V roce 2001 například v rámci výstavy Laboratoř současných tendencí ve Veletržním paláci Národní galerie představil dílo Kolonie. Jednalo se o model zahrádkářské kolonie na libeňském ostrově v měřítku 1 : 25 tvořený různými prefabrikovanými materiály. „Jeho objekty (…) mohou svou hravostí připomínat tvorbu Františka Skály, oba výtvarníci se ale naprosto liší ve východiscích a smyslu díla. Zatímco Skála skládá odložené věci, v kterých ještě doutná plamínek duše, jenž při vhodném zacházení může zažehnout světlo, Mančuška programově pátrá v končinách, kde nic takového skutečně nehrozí. Kde stroje podle instrukcí vychrlily ty nejbanálnější plastové odlitky, hřebínky, čistítka do uší, párátka, kancelářské svorky nebo ohýbací brčka do limonád. Z takových součástek pak sestavuje své objekty nebo krajiny,“… Dílo je jakousi zmenšeninou uzavřeného světa – kolonií zahrádek, které si žijí vlastním životem, do nichž jejich majitelé utíkají od reality města, kde mohou sázet, kutit, pracovat s blízkými dostupnými materiály. 

 

Kolonie se dostala do sbírky Magnus Art až později, po mnoha letech, zručnost a kutilství bylo tak potřeba i při jeho rekonstrukci. Ján Mančuška už to v té době udělat bohužel sám nemohl. Jako první z laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého odešel předčasně z tohoto světa. Nezbývá než doufat, že se dostal do jiného, plného zajímavých materiálů a radosti z tvorby a kutilství.