[Norma]lita

 

„Ahoj babi, jak se máš? Dobře. A co děláš? Dělala jsem celej život, tak teď odpočívám.“ Tak zněly první věty z textu Rozhovor, který Kateřina Šedá zveřejnila v rámci katalogu Ceny Jindřicha Chalupeckého roku 2005. Ten rok cenu s finálovým dílem odkazujícím na myšlení své babičky a názvem Je to jedno vyhrála. „Co by sis, babi, přála? Abych byla spokojená. Co to je, být spokojená? Mít pokoj. Nemuset nic dělat, ani s nikým mluvit.“

 

Její příjmení je Šedá, ale v šedi tzv. normální každodennosti rozhodně nezaniká. Kateřina Šedá patří k našim nejznámějším výtvarnicím. A to nejen u nás, ale i v zahraničí. Je známá díky sociálně laděným happeningům, které se snaží bořit zažité představy, myšlení a chování jejich aktérů. 

 

V rámci své diplomové práce na Akademii výtvarných umění složila komisi ze svých příbuzných z Moravy, kteří pak hodnotili jednotlivé práce jejích spolužáků. Video Šedá komise, které je součástí sbírky Magnus Art, pak zachycuje obhajoby studentů před touto uměním nepolíbenou laickou porotou. Zvídavé dotazy až na takzvanou komoru byly pro mnohé z mladých umělců vytržením z izolovaného uměleckého světa zpět do reality lidí mimo tuto oblast. „Měla jsem potřebu v diplomové práci zhmotnit to, co jsem řešila celou dobu studia – uzavřenost výtvarného umění vůči veřejnosti. Pozvat do komise na AVU moji rodinu a dát jí stejně podstatný hlas jako má oficiální komise, vypadalo na první pohled bláznivě, ale výsledek překvapil i mě samotnou. Škoda, že podobná věc nemůže probíhat při zkouškách pravidelně, myslím, že by tento princip řadě lidí pomohl,“ popisuje podstatu díla Kateřina Šedá. 

 

Ve stejném roce, v jakém ukončila Šedá svá studia na Akademii výtvarných umění, vyhrála i již zmiňovanou Cenu Jindřicha Chalupeckého. Co pro ni znamenalo stát se laureátkou tohoto ocenění? „V pracovní sféře mi to hodně pomohlo. Během velmi krátké doby jsem se dostala na mnoho míst do zahraničí, získala několik stipendií a začala spolupracovat s galeristou, jehož podpora mi pomohla překlenout složité roky po ukončení AVU. Bylo to pro mě zásadní období, kdy jsem se mohla věnovat pouze své práci a neřešit vůbec nic jiného. Ale každá mince má vždycky dvě strany. V osobní sféře to bylo mnohem komplikovanější – najednou jsem se setkala s překvapivou nevraživostí na výtvarné scéně, která mě postupně přivedla k jistému uzavření a izolaci. Postupně jsem ale díky tomu navázala spolupráci s jinými obory, takže z dnešního pohledu to byla užitečná zkušenost,“ vzpomíná umělkyně. 

 

V roce 2005 získala Kateřina Šedá i prestižní rakouskou Cenu Essl pro mladé talenty z různých zemí, která se ten rok u nás udělovala poprvé. Ptám se, zda vnímala nějaký rozdíl mezi oceněními, které získala tak krátce po sobě, ale každé v jiném sociokulturním kontextu. „V jedné věci to bylo naprosto stejné – připadala jsem si od začátku se svým přístupem jako outsider a určitě jsem nepočítala, a nejen já, s výhrou. Byla jsem v obou případech v takovém rozpoložení, že si toho z vyhlášení příliš nepamatuju. Obě ceny mě ale nakoply a utvrdily v přesvědčení, že moje práce není zdaleka lokální, jak některým lidem tehdy připadalo,“ odpovídá Šedá. 

 

Díky výhře Ceny Jindřicha Chalupeckého se Kateřina Šedá dostala i na stáž do New Yorku. Krátce po svém návratu v rozhovoru pro Lidové noviny uvedla, že si odtamtud odnesla pocit, že „všechno je možné“.  Myslí si to výtvarnice dodnes? „Určitě. Já si to myslela i před tou cestou, ale v Česku jsou lidé vůči mnoha věcem dost skeptičtí, takže je to dennodenní boj. Pobyt v USA posílil nejen mou víru ve vlastní intuici, ale i odvahu nenechat se zastrašit a zviklat nejrůznějšími okolnostmi.“

 

 

„Jak vzpomínáte na tu dobu po přelomu milénia? Na první desetiletí po roce 2000?“ zajímá mne. „Tu dobu mám výrazně spojenou se studiem na AVU, které mě hodně ovlivnilo, i když to tak na první pohled nemuselo vypadat. Můj pedagog Vladimír Kokolia pro mě byl trochu jako zjevení, vůbec jsem nevěděla, co si s ním mám počít. Na jednu stranu strhující osobnost, na druhou stranu měl člověk strach, aby ho ta síla nesvedla z vlastní cesty. Mně to ale naopak pomohlo se v té cestě utvrdit a celou si ji urputně vyšlapat. Druhá zásadní věc, která se mi vybaví z této doby, je proměna veřejného prostoru nejen v okolí mého bydliště. Najednou se začaly zvedat ploty do výšky a přestala jsem při cestě do centra vidět sousedy, paneláky se obarvily do nesmyslných barev, noví sousedé zatarasili společnou, roky používanou cestu atd. Byla jsem z toho zmatená, strašně mě to štvalo a rozhodla jsem se na to začít reagovat. A to mi v podstatě zůstalo dodnes,“ odpovídá Šedá. 

 

A co ji nejvíce inspiruje dnes? Co se v její tvorbě změnilo během těch 15 let od získání Ceny Jindřicha Chalupeckého? „Pořád mě fascinuje především normálnost a normální život – to je bezpochyby moje životní téma na mnoha úrovních. Ale způsob mé práce zásadně proměnil můj druhý manžel a příchod mých dvou dětí. Potkala jsem partnera, který se dokáže rozpustit pro moje vize a dát jim přednost před vlastními, což pro mě byla dřív nepředstavitelná věc. Tím mě posílil a dodal mi odvahu zkusit v podstatě cokoliv. A děti převrátily můj svět doslova naruby – jsou pro mě klíčovým rozcestníkem, když se rozhoduju, co ještě udělat a co už ne. Současně musím přiznat, že aktuálně největší výzva je pro mě stárnutí rodičů. Není snadné se s tím vyrovnat a nějak smysluplně, pro všechny generace, na to reagovat,“ normálně a zcela upřímně přiznává Kateřina Šedá.