Kontext

 

„Můžete trochu přiblížit historii domu?“ Tuto otázku kladla Barbora Klímová, když pro svůj projekt Slavné brněnské vily II zpovídala obyvatele vilek ze 70. let stojících v různých částech Brna. „Měli jsme pozemek a zažádali jsme si o stavbu. Tenkrát se muselo stavět do sto dvaceti metrů, jinak by nám hned dali nájemníka. Právě z toho důvodu tady všude byly terasy,“ odpověděl v jednom případě jeden z majitelů.

 

V tomto díle navazovala umělkyně na projekt výstavy a publikace Slavné brněnské vily, který mapoval ty nejznámější brněnské architektonické památky včetně vily Tugendhat. Barbora Klímová se však ve svém projektu zaměřila na méně známé stavby vznikající za minulého režimu a jejich obyvatele, kteří v nich dodnes bydlí. Zajímalo ji jejich myšlení, vnímání, prožívání, vztah k domu i to, jak se postupně od doby svého vzniku domy pod rukama svých vlastníků proměňovaly. „Změnilo se to podstatně, hodně jsme tady zazdili. Dům byl vlastně celý prosklený jako vila Tugendhat. On taky architekt vodil mého manžela do vily Tugendhat a ukazoval mu tam různé věci, jestli by to tak mohlo nebo nemohlo být. Takže si odtam bral dost prvků. Náš dům je praktický na bydlení, tedy kromě nábytku, třeba starožitný nábytek se sem moc nehodí. A nám se starožitný nábytek líbí, proto jsme ta okna zazdili,“ prozradila umělkyni majitelka jedné z vilek v Masarykově čtvrti. 

 

Pro Barboru Klímovou je v její tvorbě velmi důležitý lokální kontext spojený se sociologickým průzkumem terénu. Často se vrací do nedávné historie a zkoumá její kořeny či to, jak by některé historické momenty působily, kdyby se převedly do současnosti. Právě za takový projekt získala umělkyně v roce 2006 i Cenu Jindřicha Chalupeckého. 

 

Tehdy se rozhodla zopakovat vybrané slavné performance českých umělců z normalizačních let a prozkoumat, jaký význam nabývají ve zcela odlišné době a kontextu. „Pro svůj projekt Replaced – Brno – 2006 jsem vybrala pět akcí od pěti performerů, které se uskutečnily v ČSSR v 70. a 80. letech. Kritérium výběru bylo především to, že akce proběhly – nebo mohly proběhnout – ve veřejném prostoru. Spíš než komponované, jednoznačně identifikovatelné performance mému záměru vyhovovala gesta nebo události, které hraničily s běžným chováním. Zajímalo mě, jakým způsobem se veřejný prostor a vše, co s ním souvisí (politika, urbanismus, architektura, ale i společenské konvence a pravidla spojená s určitými místy), proměnil. Opakovala jsem jednotlivé akce v různých prostředích, abych zjistila, jestli a jaké jsou tu rozdíly. Setkala jsem se téměř se všemi autory původních akcí a povídala si s nimi o jejich zkušenostech a důvodech, proč své akce uskutečnili. Ukázalo se, že vedle sondy do veřejného prostoru bude můj projekt reflektovat i proměnu toho, jakým způsobem se na jejich akce díváme dnes. Zjednodušeně tedy šlo o to, co se stane, když přemístím dříve zaznamenané gesto do zcela proměněné reality,“ uvádí ke svému finálovému dílu Barbora Klímová.

 

Vrátíme se však ještě na chvíli k projektu Slavné brněnské vily II, který patří do sbírky Magnus Art.  „A odpovídal ten dům vašim představám stylově?“ zjišťovala Barbora Klímová u dalšího majitele rodinného domu v Brně. „V té době se podobné vilky stavěly v tomto stylu, bohužel. To je prostě takový socialistický ráz, strohý. Ale nakonec, na Západě byly taky bedny z betonu a ze skla. Tak jakápak architektura,“ odpověděl vlastník. Naopak další z dotazovaných hrdě přiznal: „Když jsme začali stavět, tak lidi říkali, že to bude jako samoobsluha, a pohrdali tím, ale nám se to líbilo.“ 

 

Tyto a mnoho dalších odpovědí jsou zaznamenány společně s archivním obrazovým doprovodem na 22 kapa deskách a připomínají tak výstavní panely původní výstavy. Jejich obsah je však jiný. Více se noří do celkového kontextu rodinných domů a bydlení v nich. Architektura totiž není jen o matérii stavby, ale i o jejích obyvatelích, kteří prostoru vdechnou duši. „Pamatuji si, že jsem sem jednou šla v zimním období a potkala neznámého muže, který říkal: ‚Kdo toto může stavět? To budou nějací komunističtí prominenti.‘ Mě se to tak dotklo, že jsem se k domu ani nehlásila.“

 

 

text Anna Pulkertová