Demokratický text

 

„Odmítá malovat obrazy, raději píše,“ psalo se v Lidových novinách v článku Skálopevně balancovat na hraně o Jiřím Skálovi po tom, co se stal v roce 2009 laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Proč v rámci své tvorby využívá text? „Zajímá mě, že literatura může být akceptovaná ve výtvarném umění jako plnohodnotné médium a může mu přinést nové momenty,“ odpovídá Skála. 

 

V rámci finálové výstavy k Chalupeckého ceně Skála vystavil čtyři krátké eseje, dvě videa, která vytvořil umělec podle vlastního scénáře, a dva dokumentární záznamy událostí, ve kterých hrála rovněž hlavní úlohu literatura. „Reflektují galerijní prostředí, pojednávají o jeho možnostech sdělování i o chybách, které se tam mohou stát. Jsou tam texty jako fantaskní povídky i úvahy stojící na pomezí literatury a myšlenek, co je to umění. Nějakým způsobem se v nich snažím vypsat z toho, co pro mě znamená být umělec,“ uvedl ke své finálové instalaci Jiří Skála. 

 

A proč ve své tvorbě využívá Skála zejména text, zajímá mne. „Jedním z důvodů, proč inklinuji k textu, je, že ho považuji – stejně jako galerii – za hodně demokratické médium. Galerie mě baví právě svou demokratickou povahou. Nabízí otevřený prostor, kde se vyskytuje různé množství artefaktů. Divák se mezi nimi může procházet a je na něm, čemu bude věnovat pozornost,“ uvádí autor. A dodává, že podle něj právě galerijní prostor dává návštěvníkovi velkou míru svobody a „nevyžaduje podřízenost totalitnímu tvůrci, jako je tomu v kině nebo divadle“.

 

Pro práci s textem se výtvarník rozhodl po stáži v Paříži v Palais de Tokyo, v rámci studijního projektu 00. Jednalo se o výstavu a projekt, v rámci něhož Jiří Skála společně s dalšími umělci hrál v pařížské galerii společenskou hru scrabble s asi 40 000 kameny. S jednotlivými dílky s písmeny pak umělci udělali jakousi zmenšenou podobu metropole tvořenou změtí dálnic, silnic, chodníků a uliček poskládaných z mnoha cizích jazyků.

 

Ve sbírce Magnus Art se nacházejí právě díla Jiřího Skály, která vystavil v rámci finálové výstavy Ceny Jindřicha Chalupeckého. Mezi nimi jsou například i Otcova ústa. Jedná se o fotografii úst jeho otce a dokumentární záznam akce pro dva aktéry, jež zprostředkovaně vyjadřuje fascinaci binárním kódem. Dílu vévodí umělcova zvědavost, jak vlastně čte počítač fotografii. „Ve své práci jsem osmibitový kód výřezu fotografie vyjádřený v jedničkách a nulách nahradil slovy ano-ne.“ Tato slova pak ve videu podle předem daného kódu vyslovuje Skála společně se svou přítelkyní. „Ta práce pojednává především o pocitu vymezení se na základě pozitiv a negativ. Na základě toho rozmlouvám s přítelkyní formou ano-ne,“ vysvětluje umělec.

 

Do sbírky patří též audiopovídky s různými výpověďmi. „Před třemi lety jsem se rozhodl požádat Ministerstvo spravedlnosti České republiky o možnost podstoupit psychologický test, určený čekatelům na soudcovský post. Ministerstvo organizuje test za účelem nalézt mezi žadateli takovou osobnost, která splňuje nejen praktické nároky profese, ale i očekávání společnosti. Chtěl jsem být jediným umělcem na světě, který může soudit ostatní – ze své profese, ale sám být souzen nemůže. Test jsem podstoupil 25. října 2007. Na základě zkušeností z testu jsem napsal dvě audiopovídky, které jsou součástí instalace. Návštěvník se nedozví, jak jsem při testu dopadl (výsledný verdikt zná – kromě mě samotného – jen psycholog, který text vyhodnotil). Posluchač si musí svůj úsudek vytvořit podle dvou odlišných výpovědí: udělal, neudělal. Obdobně jako u výtvarného umění, kde existují pouze osobní úvahy a vše se odvíjí ze střetu mnoha zájmů,“ stálo napsané v textu katalogu k finálové výstavě Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2009.

 

„Jsem náročný na diváka, jelikož jsem dost náročný i na sebe. Člověk citlivý, vzdělaný a znalý kulturní historie to je ale schopný vstřebat. Netvrdím, že každý může pochopit, co dělám. To by pak byla populární kultura, ne výtvarné umění. Rozhodně bych se ale vymezil vůči elitářství. Snažím se používat taková média, která jsou jednoduše šiřitelná. Veškeré nároky tedy kladu jen na ochotu a schopnost vnímání,“ uvádí ke své tvorbě Jiří Skála.

 

 

 

 

text Anna Pulkertová